LITERÁRNÍ NOVINY, KATEŘINA NECHVÍLOVÁ, 20. prosince 2012

Vzpoměla jsem si úplně náhodou na starého známého Mílu Vojtíška tvořícího pod pseudonymem S.d.Ch. Míla píše, hraje divadlo, hraje v kapele a vytváří jakési podivné komiksokoláže. Živí se jako hrobník. Napsala jsem mu, že bychom měli někdy udělat rozhovor. A on na to, že mu tento týden zrovna vychází nová kniha. Tak jsem si tu knihu přečetla a nadchla mě. Jmenuje se Studená vlna a vydává ji Divus.

Má Studená vlna nějakou strukturu? Mě se zdá, jako by ji členila jen místa, kde se obracíš ke čtenáři.

Studená vlna je typ knížky, která nějakou klasickou literární strukturu vylučuje. Způsob, jakým je to napsané, je výsledkem mého hledání šťastné formy pro to, co jsem chtěl zaznamenat.

A to je?

Chtěl jsem zaznamenat myšlení. Ale ne v nějakém filozofickém smyslu slova. Myšlení jako proces. Celá kniha se odehraje během dost krátkého časového úseku. Hlavní hrdina vyjde z chalupy, přejde dvorek, vyjde z vrátek a zastaví se pod štítem bývalé hospody. Tam se odehraje největší část. No a potom se zase vrací zpátky. Celý text popisuje myšlenky, které mu za tu dobu stihnou projet hlavou. Navíc, jestli sis toho všimla, myšlenky nám jezdí hlavou ve vrstvách.

Tenhle způsob psaní už někdo použil?

Mě v tomhle nejvíc inspiroval Thomas Bernhard. Já mu říkám alpský ježíš, protože mě četba jeho knih osvobodila v psaní.

Je to trochu něco jako automatické psaní?

S tím to doufám nemá vůbec nic společného. Já tomu říkám myšlení puštěné ze řetězu, jedna editorka to nazvala buněčným psaním. Rysem buněčného psaní je, že se do něho zvnějšku velmi těžko zasahuje. V podstatě jde ale o to, že jsem zkoumal, kam až myšlenky mohou dojít. To přece určitě taky znáš, co všechno tě napadne a čemu se pak divíš, že jsi byla schopná si to pomyslet. Většinu takových myšlenek člověk zažehná. Ale já jsem si řekl, že je zkusím prozkoumat. Otěže jsem stejně trochu držel, abych se nedostal do nějaké patologické roviny.

Překvapil jsi sám sebe? Jeden rodinný známý nám vyprávěl, že když chodí venčit psa, mívá představu, jak ho nakopne, až se pes rozletí na kusy. Přitom toho psa miluje, nikdy by to neudělal.

O tom mluvím. Překvapoval jsem se neustále, a proto mě to bavilo. Pozoroval jsem sebe sama. Při úpravách textu mi potom vyčítal Ivan Mečl (vydavatel), že si vyřizuji účty s blízkými lidmi, a jestli už to není trochu moc. Je pravda, že mě překvapilo, jak příkře jsem někdy schopen uvažovat.

Zvláštní mi připadá, že když jsme se spolu bavili před rokem, říkal jsi mi, že dřív psaní ovládalo tebe, ale že už se to otočilo. Teď mi zase vyprávíš, jak se překvapuješ.

Já si často protiřečím, to je pro mě dost typické. Ne ale vážně, podle mě tohle jde přece klidně dohromady. Já jsem nechával jet své myšlenky, ale naučil jsem se pak s touhle „technikou” zacházet. Nejdřív to byly pokusy, ale potom jsem to kontroloval čím dál víc.

Co ti tohle pozorování myšlenek přineslo?

Studená vlna mi „vypláchla osobní příčky”, zrelativizovala mi uvažování o myšlení. A hlavně mi proměnila způsob uvažování ve vztahu k okolí. Dřív jsem žil ve svém chlívku a pohyboval jsem se ve vertikálách a horizontálách. Teď už si klidně zachrochtám i v chlívku cizím.

Budeš v tomhle způsobu psaní teď pokračovat?

To nevim, ale spíš ne. Já stejně hledám pořád různé cesty k jednomu tématu.

To je takové to klišé, že každý malíř maluje celý život jeden obraz a básník píše jednu báseň…

Ona tahle klišé bývají pravdivá.

Jaká je tedy ta tvá báseň? Co je tvé téma?

Člověk jako bytost v tomhle světě. To, že nikam nepatří. Ani do přírody, ani do žádného jiného světa.

Nojo, psal jsi, že tě trápí, že máme tak velké nevyužité mozky. Že je pouze přenášíme pro budoucí generace a vůbec nevíme, co s nimi ta generace jednou podnikne. Před rokem jsi mi taky říkal, že už nechceš pracovat jako hrobník. Co bys tedy chtěl dělat?

Já chci psát, a tím pádem, jak jsem zjistil, je povolání hrobníka pro mě naprosto ideální. Doma se nemůžu soustředit, na hřbitově mám na práci klid. Psaní téhle knížky bylo hrozně příjemné, byla to taková odměna.

Psaní ti je někdy nepříjemné?

Tak třeba některé divadlení hry jsou dost vydupané ze země. Tady jsem nemusel lámat přes koleno vůbec nic a cítil jsem, že to je tak dobře.

Nojo, „jelen přes koleno nic neláme”, že?

Tak.