PORTÁL ČESKÉ LITERATURY, JAROSLAV BALVÍN, 2011

Dochází k absolutní změně paradigmatu a já z toho nespím, říká spisovatel, scenárista, loutkoherec a kolážista S. d. Ch. alias Miloslav Vojtíšek (1970, Praha), který je v civilním životě manžel a otec dvou dcer a živí se jako hrobník a správce hřbitova. Rozhovor před apokalypsou nabízí manuál umělecké tvorby za časů krize.

Co znamená tvůj pseudonym?

S. d. Ch. znamená „Sigismund de Chals“. Je důsledkem romantismu v pubertě. Je to kryptogram skrývající klíčovou inspiraci té doby. Nejspíš mi moc neslouží u seriózních konzumentů duchovní nadstavby, ale jelikož jsem tu firmu rozjel, řekl jsem si, že ji nebudu opouštět, ani když nevydělává. Má pro mě význam i jako značka, logo a taky je důležitá kvůli duševní hygieně. Oddělí mě od člověka, který platí složenky a chodí do práce. Někdo to nepotřebuje, já ano. Když nám ale bylo patnáct nebo šestnáct, měli jsme všichni pseudonymy tohoto typu, protože jsme byli všichni romantici.

Kdo „vy“?

Naše parta se vytvořila okolo kluků, kteří byli maskéry na Barrandově. Založili jsme spolčení „Barrandovská čtyřka“. Vydali jsme almanach a psali hrůzostrašné romantické záležitosti. Nepřál bych nikomu ten almanach číst. Bavíme se o letech 1986–89.

Zaráží mě romantismus na konci 80. let…

Důvody mohou být v tom, že jsme všichni byli Pražáci a byli jsme rádi, když jsme se dostali ven. Jezdili jsme k jednomu z maskérů na chalupu u Zvíkova a přišlo nám to romantické, to vytržení z vekslácké pseudometropole a konfrontace socialismu s gotickou architekturou.  Ale Psí vojáci byli svého času taky romantičtí.

Měli jste přístup k undergroundu, samizdatu?

Ze začátku ani ne, byli jsme dost mimo mísu. Měli jsme vlastní zhovadilý svět. Až později jsme tím nasákli a založili kapelu Neslyšeli Zarathustru Orkestra inspirovanou Pašijovými hrami Plastiků. Chtěli jsme udělat podobné pásmo, ale jako Nietzscheho.

Jak jste brali androš: jako lidi, na které dosáhnete, nebo jako vyšší level?

Zpočátku se mi zdálo, že tam vůbec nemůžeme. Nešlo o formální věci, ale zdálo se mi, že ti kluci jsou napojení na něco, co nemáme šanci poznat. Cítil jsem z nich predestinaci, kterou já nemám. A samozřejmě jsme je viděli výš. Byli starší, stály za nimi věci, ke kterým jsme vzhlíželi.

Vzor Nietzscheho a romantismu ti zůstaly…

Možná jsem natvrdlej a zamrzlej, koneckonců jako celá Evropa, která se z toho romantickýho rámce nevyhrabala ani holokaustem.

Jak dlouho jste s Barrandovskou čtyřkou vydrželi?

S většinou se vídám dodneška, na různé odlišné způsoby. Jakub Žid hraje ve Skrytém půvabu byrokracie (S. P. B.). Já jsem s jinou kapelou Ruce naší Dory skončil před pár lety. Ve skupině Periferie 42 jsme byli zamíchaní, ta skončila ještě dříve, ale pak jsem k sobě nabral lidi už odjinud. To bylo po třicítce, a to už vedle sebe člověk nestrpí někoho, kdo ho dlouho zná. Pak jsem ale začal dělat loutkové divadlo a s Jakubovou kapelou jsme udělali tři projekty, kde jsme sloučili muziku s divadlem: Opouštění fetiše, kde jsem na deset skladeb S. P. B. udělal deset loutkových klipů a vydal je v kvazibibliofilii se záznamem; měla dvanáct číslovaných výtisků. S tímhle projektem jsme vyjeli do Polska, kam nás pozval Michał Słomka z polského sdružení Centrala. Pak jsem s S. P. B. dělal svoje představení, kde byla hudební složka podřízená divadelní: dělali scénickou hudbu ke gotickému mystériu Návrat. Ke svému desátému výročí si za hříšné peníze pronajali Divadlo na Zábradlí. Napsal jsem pro ně jednoaktovku UksFaust, čímž jsem chtěl uzavřít trojici přístupů k této spolupráci: snažil jsem se zde o rovnováhu divadla s muzikou. Do divadla se kapela navezla kromě hudby tím, že její frontman v jednoaktovce hraje. Představení proběhlo jednorázově.

Koncentrovali jste celé úsilí jen na jedno odehrání v Divadle na Zábradli?

Na to musíš mít sloní náturu. Když to někdo dělá tak nešťastně jako já, musí se připravit na to, že vše dělá na jedno, maximálně tři provedení. Toho Uksfausta jsem vlastně udělal ještě jednou, ale s inverzními prostředky, zadarmo, s dívčí punkovou kapelou Panenské ostrovy ve sklepě Karlin Studios. Z obou představení jsou záznamy, z divadla dobrou technikou, z Karlína mobilem. Šlo mi o to, aby ty dvě věci dávaly v konfrontaci další smysl. Chci ještě udělat bibliofilii s textem a oběma záznamy. Sdělením má být, abys jako umělec nebyl nešťastný, když nemáš prostředky na to udělat něco takzvaně profesionálně. Že to není nutné. Ironií totiž je, že představení ve sklepě bylo daleko lepší, životnější, a potvrdily se mi tak věci, které jsem do té doby jen tušil a v něž jsem doufal.

Výkonní umělci rádi udělají věc, a pak jí dlouho dokola hrají. To je jedna z věcí, kterou bych neuměl. Když něco dělám popáté pošesté, připadám si trapně. Mě zajímá realizace, ale pak – pojďme dál. Ano, některé loutkohry mohly mít deset repríz, i když si to nepíšu někam do sešitu. Ale nikdy jsem ani s kapelou neskočil do kulturního provozu, který vyžaduje opakování z principu a určitý typ chování z pohodlnosti pořadatelů, lačnost po exhibici, která se od umělce čeká a zneužívá: jako že budeš jezdit na festivaly, necháš se zařadit do přiblblé hierarchie, necháš si zničit představení nebo koncert cizí neschopností a necháš se okrádat. Je to nemocné. Někteří lidi se uměním chtějí živit. Nic proti tomu, jenže ruku na srdce, kolik lidí se tím tady živí v mezích lidskosti. A pak navíc přijde rozčarování, když tě kulturní provoz vyvrhne, běží vedle tebe, už tě nechce. Tohle mě nezajímá. Mě zajímá udělat si celou věc včetně vysypávání popelníků. Umělci někdy nejsou dost samostatní v tom postavit věc na vlastní nohy a naříkají. Já se vždy snažím udělat to celé, aby to byl komplexní čin. A naříkám…

Zažil jsem pouze jedno představení, v němž jsi měl k ruce kolegu.

Při představení se potřebuji dostat do určitého transovního naladění, aby to jelo. Potřebuji se při tom trochu rozcupovat. Když druhý člověk není naladěný stejně, a to je spíš pravidlo, strhává ti to. Jistě, čtyři ruce jsou lepší než dvě. Zkusil jsem to, ale radši budu, když to bude strnulé jako „seminář“, ale bude to mít tu transovní polohu.

Ale já už jsem loutkové divadlo strčil stranou, protože na to musí mít člověk auto. Chci dělat něco s banánovou krabicí. Nalehko. A hlavně jsem se vrhnul na scénické dramatizované čtení. Oslovil jsem lidi, kteří mě zajímají, jestli mi v určité datum přijdou přečíst hru, a udělali jsme tak představení Duchovní smrti v Benátkách v Karlin Studios. Já jsem si myslel, že to je znouzectnost, ale báječně to funguje. Četli Lukáš Aki Houdek, Ivan Mečl, Viki Shock, muzikanti z Cain da Breth a holky z Divusu, čili lidi, kteří mají jistý přesah, kteří jsou zajímaví. Říkal jsem si totiž, že není nic horšího než autorské čtení. A na to, abychom dělali divadlo, nemáme prostředky. Protože amatérské divadlo je hrozné: aby divadlo fungovalo, musí být perfektní.

Když děláš věci tímhle způsobem a nemůžeš dát interpretům peníze, nesmíš je moc zatěžovat. Obešel jsem si je včetně ruchařů a hudebníků jednotlivě a oni se pak sešli na místě půl hodiny před představením poprvé. Pak jsem se diváků ptal, jestli jim nechybělo divadlo, ale oni, že ne, že naopak. Výhodou je, že v tom není herecká kočičina. Na některých bylo vidět, že se vykašlali na učení, četli to nejspíš prvně, ale stejně to fungovalo. Říkal jsem si: jak je spravedlivé, že věci mohou fungovat i bez prostředků, financí, zázemí. To je věc, které se chci do budoucna věnovat, protože taková budoucnost bude. Budeme dělat dramatizace nových her, Umění kultury a nové hry z Lidské trilogie. Ono se to nabízí, protože tyto hry už opouští mustr loutkohry.

U ní ovšem ještě zůstaňme. Jak se člověku přihodí, že začne hrát loutkové divadlo?

Původně jsem vystupoval jako divadelní společnost „Miloš a Matěj“ – myslel jsem tím Kopecké, televizního herce a idealizovaného loutkoherce. Našel jsem na půdě loutkové divadlo po tchyni. Kluci, co mi přišli na svatbu, na něm improvizovali s pimprlaty mysliveckou lascivitku a to mi učarovalo, a to byl ten vnější impulz. Říkal jsem, počkej, tak já napíšu loutkohru. Loutkové divadlo tedy způsobilo, že jsem začal psát loutkohry. Některé věci vznikly dokonce tak, že jsem se díval na loutky, které jsem měl, a psal pro ně. Teď už jich mám sedmdesát, ale začínal jsem s patnácti. Je zajímavé, že jsem psal léta pro loutkové divadlo, aniž by mě napadlo, že to není normální, nechat si diktovat formou.

Hrál jsi někdy i pro děti?

Co můžeš dělat, když je lidé mají. Ale my hrajeme i s dětmi. Od toho jsem založil s přáteli Naturální divadlo, každý rok premiéra i derniéra dětského představení na letní vesnické slavnosti. Hrají dál už beze mě. Ovšem i na některé loutkohry „pro dospělé“ mi chodí děti. Mají tam čerta a nad faktem, že říká divné věci, se zas až tak nepozastavují.

Shrňme to: napsal jsi řadu loutkoher o tématech, které se pro loutkohru dle zažitých představ nehodí.

Cpaní věcí tam, kam nepatří, je mé prokletí. Tak to bylo i u muziky. Tam byl kadlub nějakého dekadentního bigbítu, ale téměř neslučitelný s texty a tím, co jsem jimi říkal. Blbé je, že to jde proti tobě. Ty víš, že by se to takhle nemělo dělat, že je riziko, že to nebude fungovat, ale na druhou stranu, to bych byl výkonným umělcem, což mě nezajímá. Mě zajímá poznání. Ano, hrát Ztraceni v Gottwaldu (vyšla v souboru Česká trilogie, pozn. red.) jako marionetovou loutkohru je šílenství. Bereš na sebe obrovskou zodpovědnost, pozor, to trvá dvě hodiny a koncem tisíciletí chodilo ještě dost lidí. Pak musíš mít nasazení a trans, aby to lidi vzali.

Já to ani neumím udělat tak, aby to odpovídalo formálním principům toho oboru. Vyhýbám se těmto poučeným přístupům, nikam bych se nedostal. Já dělám intuitivně. Něco funguje dobře, něco skřípe, ale všechno se nakonec poddá, vždyť je to organismus. Vymyslíš nějakou věc a říkáš si: to je strašný konstrukt, do nebe volající umělý konstrukt, ale když ho stvoříš, tak se napojí životem, ten do něj nateče, a ono to začne fungovat. Je to úplně zrůdné, ale funguje to. A někam přijedeš s těmito zrůdami a říkáš si, to je špatně, tady jsem úplně špatně. A teď to musíš odehrát a říkáš si, tihle lidi to nevezmou…

Já jsem tě začal registrovat, když jsem si v obchodu Polí pět koupil samizdatový kolážový sešit Varlén (vydáno pod značkou Creatura culina Slach). Jde o tvou nejstarší publikovanou věc?

Předcházelo romantické období poezie, to je takzvané oprávněné tabu, pak muzika a texty k ní, to už bylo dobré, to už mělo nějakou relevanci s kosmem. Varlén byl v mém životě zjevením: do té doby jsem si nedokázal představit, že budu pracovat s obrazem nebo výtvarným vyjádřením.

Ještě komiksovějším dílem, na němž jsi participoval, je Červený Amadeus.

Já dělám komiks kolážově, protože neumím malovat. Červený Amadeus je ovšem klasický hrdinský komiks, který maloval Lukáš Martinka, ač je podepsaný jako Silva T. Šikovný mladý kluk, který chtěl dělat komiks a oslovil mě, jestli nemám hrdinu. Říkal jsem mu, že takové věci psát neumím. Pak mu ale říkám, počkej, já mám hrdinu, červeného hrdinu z jedné hry… A co to je? on na to. No to je vlastně barokní superman… Jo, tak to uděláme. Jelikož byl dost ambiciózní, nechtěl scénář. Chtěl kreslit vlastní příběhy a ode mě vysloveně jen libreto. Přinesl mi tedy hotový komiks s bílými bublinami a říká: když budeš chtít nějakou bublinu dodělat, tak ti ji tam udělám, když se ti někde nebude hodit, tak ji vymažu. Na to jsem byl ale líný a vzal jsem to jako výzvu tak, jak to bylo. Takže jsem autorem bublin Červeného Amadea, ani ne scenárista nebo spoluautor.

Varléna i Amadea přetáhl ze samizdatu Divus, když jej vydal souborně v roce 2007, resp. 2008.

Když si Pepa Jindrák založil obchod alternativní kulturou Polí pět, šel se Ivan Mečl z Divusu podívat, kde mu budou prodávat Umělce, a přišly mu do rukou Amadeus a Varlén. Já už byl v té době starý člověk, táhlo mi na čtyřicet a nikdy mi nikdo nic nevydal, ostatně jsem nikdy nikomu nic nenabízel. Ivan si ty věci prohlížel a pak prý řekl Pepovi: Ten pán to má srovnaný, takže to obojí vydáme, přivedeš ho? Přivedl mě, já jsem tomu nepřikládal váhu, ale on to do měsíce vydal.

Znal jsi předtím produkci z Divusu?

Koukal jsem na to jako blázen, byla to pro mě španělská vesnice, ale brzy jsem si na Divus-styl zvykl a oblíbil si ho. Musíš v sobě utlouct snoba…

Je pro tebe dnes z kontextu dalších Divusem vydaných prací pochopitelné, proč si Mečl vybral i tebe?

Zprvu jsem si myslel, že to chápu, a nebylo to lichotivé: on si myslí, že jsem magor, a vydává magory. Ale pak jsem si řekl: je tady magor, který vydává magory, no tak jsme se sešli. Nicméně myslel jsem si: magor narazil na magora, tak ho přivede na světlo, a tím to skončí. Ale vzhledem k tomu, že mi vydal už pět publikací a situace je taková, že již nemluvíme o tom, jestli ještě něco vydáme, ale když se to podaří, vydáme to, říkám si, že za tím nemůže být jenom to, že mě má za kuriozitu. Protože magor za magora utrácí hromadu peněz…

Proč si myslíš, že to Mečl dělá?

Myslím si, že Ivanovi nikdo nerozumí úplně. On tak nepůsobí, ale má pokoru ke zdánlivě nepřijatelné tvorbě v tom smyslu, že říká: já to přece nemůžu zavrhnout, protože co když je v tom to, co všichni v umění hledáme; protože dneska definici umění nikdo nezná. Mám prostě pocit, že mu to káplo do noty. Dobré bylo, že se mu líbily i hry. Najednou, jako blesk z čistého nebe, jsem měl po letech báječné partnery v Divusu, udělal jsem u nich spoustu představení, budeme dělat výstavu v nových prostorách. Je to zázrak. To, že se mé dílo vydává a prezentuje právě u nich, je osudově příznačné.

Do jaké míry vychází v Divusu to, co už bylo napsané? Nebo jde o nové věci?

První dva sešity Varléna byly hotové, třetí jsem dodělával pro vydání. Hry – ano, ty tři z České trilogie byly napsané. Druhý varlénovský trojsešit jsem dělal už pro vydání, a co se týče Nouzového Imitatia Christi, je to stará látka, ale Ivan mě ponoukl, abych to dodělal, a já jsem to v podstatě předělal. Dělal bych to asi stejně, ale pro vydání jsem to dělal rychleji. S vydáváním starých věcí se ale už de facto skončilo, připravena k vydání je Umělecká trilogie, kde jsou hry, které jsem napsal v posledních letech, a vydá se ještě dokončovaná Lidská trilogie. Už to nebude rukopisné jako Česká trilogie, ale bude to mít stejný formát a doprovodem budou koláže trochu jiného typu, celostránkové.

Ta rukopisnost mimochodem při čtení dost odrazuje.

Ivan ovšem rukopisnost České trilogie neřešil, on ji chtěl vydat dokonce z prvopisu, čemuž jsem zabránil s největším úsilím. Ale měl možná pravdu, má velkou zkušenost. Rukopis té věci svědčí. První tři hry prostě tak nějak rukopisné jsou. V té době jsem psal opravdu rukopisně, bylo to všechno na koleně ducha.

Věci z Divusu obecně včetně tvých se asi příliš neprodávají.

To je kapitola sama pro sebe. Já Ivana podezírám z toho, že je mu to lhostejné. Vždy jsem považoval za intimní se ho ptát, jak to, že může dát padesát tisíc za něco, pro co podle obecných představ o propagaci neudělá ani minimum – zdá se. Pak ale zjistíš, že má neuvěřitelnou strategii, která funguje. Je to taková strategie, která spoléhá na to, že za zoufalými činy je něco, co tě udrží.

Když přicházela finanční krize, Ivan seděl a já říkám, tak teď bude utrum. Ale on říkal, náš stav je permanentní krize, vplouváme do prostředí, v němž  jsme doma. Jak to funguje? Domnívám se: Oni mají komerční činnost, dělají katalogy, publikace. Jsou kosmopolitní, dělají i pro cizinu věci za naše peníze. Místo toho, aby si Ivan ty peníze nechal a koupil si za ně boty nebo byt, vydává tyhlety věci. Ivan by s tím, co má v hlavě, mohl být bohatým saturovaným člověkem, ale jeho to nezajímá. On říká, tohle vydám v tisíci kusech, jinak to nemá cenu (malé v pěti stech). Během roku se prodá sto dvacet. Za deset nebo patnáct let to prodám všechno. To už ale s návratností dávno nemá nic společného. Děláme geniální věci. Kdyby tyhle věci nedělali, tak by byl Divus pouze komerčním studiem, ale to asi nechtějí, to by nebyl Divus.

Divus je v diverzi vůči světu jako mocenské instituci, vůči systému institucí, politickému i  uměleckému. Ivana zajímají věci, které ten systém podkopávají. Je to partyzánská věc, je to boj. Někdy je tam šílená situace, cítíš dusnou atmosféru, nebo tam nikdo není, tady to neexistuje, říkáš si – a za týden ti vyjde kniha. Je to způsob života. Životní styl – to je ale blbý výraz, životní styl mají marketingově řízené mrtvoly.

S Nouzovým Imitatiem Christi ses ocitl na půdě čisté literatury.

Ano, přestože mě psaní ničí. To byl totiž dlouho jen nápad, pak komiksový scénář, a pak tahle… novela, povídka, nebo romaneto. Já jsem to vždycky vyprávěl jako anekdotu. Pak jsem ji vyprávěl Ivanovi, a že bych z ní udělal komiks, ale on říká, tak to napiš. Přinesl jsem mu první verzi a on mě ji nechal celou přepsat. Já jsem mu říkal, já tohle nemůžu, to je jako když strkáš čerta ke kříži. Když píšu pět hodin v kuse, mám pak pocit, že mě pitvali. Ale ano, teď budu psát věci tímto způsobem. Mám hotové Pastýřské dejá vu, to je deník komorního šílence, a píšu Studenou vlnu, zúčtování. Teď už se mi píše lépe, když nezpracovávám nějaký starý nápad. Mám ale stejně pocit, že to jde proti mně, že si to bere něco z mé podstaty. Vždycky se ovšem objeví téma, které je nutno zpracovat. Opět to vyjde v sešitkové edici, což je velmi levná věc. Jde o to dělat věci levně.

Řekl bych, že psaní je jistým způsobem završením toho, co jsem dělal v kolážích i scénářích divadelních her i komiksech. To byla taková příprava na sicflajš, který musíš mít u psaní. To je největší trans, protože tě už nic neruší: divadlo, bubliny nebo patnáct krabic s výstřižky. Jsem rád, že jsem se k tomu dostal až teď a možná, že kdybych se k tomu dostal v padesáti, bylo by to ještě lepší. Je to velký závazek, zodpovědnost ke čtenáři. Už mu vezmeš hodně času, třeba tři čtvrtě hodiny, než přečte Imitatio a tři týdny, než ho stráví.

Stal se příběh Imitatia?

Všichni tuší, že je to literární mystifikace, nicméně akce se dá provést. Vím to jakožto člověk z oboru a není vyloučeno, abych to udělal, člověk jen neví, jsem-li toho schopen, nezná-li mě… Jsou tam věci, které mě zajímaly: vztah k literární ikoně, k pozůstalostem a pozůstatkům, projekce lidí do jiných lidí. Jak chlapík přemýšlí v intencích, čím lze nahradit ztrátu lidského popela, a dojde k tomu, že svým životem. Vždyť je to kilo popela… A my takhle přemýšlíme, racionálně produkujeme iracionální pověrečná zvěrstva. Tam jsme se s osvícenou civilizací dostali, na konec rozumu, který nerozumí ani našim vlastním pocitům!

Proč Ladislav Klíma?

Klíma se hodil, jeho životní osudy, ale především osudy jeho urny. Neříkám, že tam Klíma není klíčový, ale nechtěl jsem říct, co říkal Klíma.

Řadíš se k jeho zarytým fanouškům, klímovcům?

K typu, co odhaluje pamětní desky, rozhodně ne, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že mě Klíma vedle Josefa Váchala, Jakuba Demla a třeba Pierra de Lasenice, českého hermetika, neovlivnil fatálně. Ta knížka je o tom, že se nesmíš stát klímovcem, musíš zůstat sám sebou, i přesto, že ti ten člověk převrátil život. Jeho dílo má neuvěřitelnou sílu. Zasáhl mě vlastně smrtelně, až jsem ho musel opustit, ale po letech se k němu vrátil, čímsi poučen, a byl pro mě ještě mohutnější a krásnější. Ale už jsem vedle něho dokázal jít. Tak jsem to měl se všemi, kromě Váchala, kterého jsem měl po ruce vždycky a můžu ho pořád tahat za hřbet.

Klímovština šla pivním směrem. A moje cesta vede od pivní kultury ve zděšení přesně na druhou stranu. Přivál mi ho underground, pro který byl alkoholikem, píšícím zvláštní texty. Ale Klíma, jestli něčím byl, pak avatarem. On žil a před osmdesáti lety říkal malému národu věci, které do dneška nikdo neřekl ani těm velkým a které už za pár let doběhneme a které se nám zjeví jako realita a já pevně doufám, že už duchovní. To je evidentní.

Přidáváš se k těm, kteří tvrdí, že v roce 2012 přijde apokalypsa.

Nepodceňoval bych to. Apokalypsa je změna vědomí. Lidstvo je vysmíváno, že pořád čeká nějakou apokalypsu, a ona nepřichází. Jenže ona přichází a je přehlédnuta, protože je naší intimní vlastností! Nyní dochází k absolutní změně paradigmatu a já z toho nespím. Nepotřebuji spát, protože přicházejí úplně jiné věci. Myslím si, že se proměňuje paradigma v tom smyslu, že ač se zdá, že je to spíše naopak, lidé se začínají rozpomínat na to, čím skutečně jsou, tj. duchovními bytostmi. Proto ten svět tak vypadá. Jsme uprostřed velkého rozčarování z toho, co se už stalo, ale ještě neprojevilo. O tom jsem maximálně přesvědčen, jako o máločem. Není to politická změna, to je jen ocas, který je nepodstatný, je to změna bytostná i přesto, že planeta nese na svém těle vědecky poznané známky minulých apokalyptických proměn.

Není to jen projekce změny tvé osobnosti do dějin světa?

Nelze to vyloučit. Pokud je ale skutečně svět vědomím a ničím… Svou proměnu kvituji s potěšením, protože si myslím, že není nic lepšího, než obrátit život na hlavu – stát se někým jiným, než jsi byl na počátku. Popsat to, třeba literaturou, je přidaná hodnota. Vím, že mnoho lidí nic podobného necítí, ale hodně těch, se kterými o tom mluvím, se náhle rozpomene. A já tu změnu vnímám dost intenzivně. V posledních dvou letech žiji úplně jiný život, než jsem žil. Byl jsem člověk vyžívající se v sebedestrukci, ničím jiným jsem se v podstatě nezabýval, ale úplně jsem obrátil kormidlo. Byl jsem člověk směřující proti sobě, teď jsem zamířil k sobě. Proměna je to zázračná, zdánlivě neuskutečnitelné věci se prostě staly. Přestal jsem pít, kouřit, přestal jsem jíst maso. Bez větších obtíží. Jako bych teď najel na zvláštní vlnu energie, která mě zgruntu proměnila. Nicméně i tak cítím kontinuitu, ne že bych se načisto zbláznil.

Jaký měla ta proměna počátek?

Došel jsem ke konci cílené sebedestrukce tím, že jsem se ocitnul na konci sil duševních i fyzických. Zhroutil jsem se a přiznal si to. Musel jsem si říct, jestli chci dál existovat, nebo nechci. Narazil jsem na svoje limity, to bylo výrazné, a určitě to zapříčinilo ten obrat. Výraznějším impulzem bylo ovšem to, že přestože jsem o to nikdy výrazně neusiloval ve smyslu mystických cvičení nebo náboženské praxe, najednou jsem byl naplněn vědomím a věděním, že mou podstatou a podstatou člověka je duchovní bytost. Jsme duchovně založení. Přestože jsem to předtím stokrát četl, najednou jsem to prožil. A navíc jsem byl konfrontovaný s širším vědomím, které se ve mně probudilo. Ty se v tom světě ve své podobě pohybuješ jako nějaká sonda, ale kdesi hluboko v sobě cítíš širší vědomí; inteligenci, která není založena jen na rozumu, která tě absolutně přesahuje. Ty jsi její integrální součástí a svůj život tady vnímáš jen jako jednu z faset toho univerzálního, co v tobě zkrátka je. Přišel jsem k tomu jako slepý k houslím, přestože jsem samozřejmě byl ovlivněný hermetickou esoterickou literaturou především západního směru. Mě ale zajímala především a pohříchu jako inspirace k vlastní umělecké tvorbě, čili jako cosi, co vlastně nebereš moc vážně.

Možná se to v tobě uchovávalo a střádalo, a teď to bouchlo.

Možná. Když jsi svědkem své vlastní proměny, když ji pozoruješ zvenčí, máš pocit, že tu vždycky byla, že to není proměna, ale stav.

Říkal jsi, že poslední dobou moc nespíš, jak to lze realizovat?

Když funguješ na čisté bázi, když pomíjíš toxické věci, zbytečně se nezatěžuješ, máš energie a sil daleko víc. A spánek – v posledních měsících mám vysloveně pocit, že nespím, ale procházím nějakou výukou. Ve snu i mimo něj si mě podávají různé lektorské party. Mně se zdá, že když člověk spí, je to, jako když přijede formule do depa a vrhne se na ni dvanáct mechaniků. Aby tě přes noc dali aspoň trochu do pořádku, aby tu škodu, kterou jsi sám na sobě přes den nadělal, eliminovali, a probudil ses ještě jako aspoň trochu integrální bytost. Poslední dobou mám ovšem pocit, že jsem u té údržby aspoň částečně přítomen. Samozřejmě čas od času spím poměrně tvrdě, ale většinu týdne spím dost akčním způsobem. Je tam snění, různé energetické přívaly, zvláštní vnitřní vize, různé nabídky mezních prožitků… a jiné pěkné věci. Noci naplněné intenzivní činností.

A vedle tebe spí tvá žena?

Vůbec o ničem se nezmiňuje. A ty si připadáš, jako když v tobě běží letecký motor… Když jsem to začal prožívat, i různé bdělé věci, říkal jsem si, to bude úžasná látka! Ale to je ta nejhorší látka, co může být. Vzdal jsem to, přestal si zapisovat, úplně to odřízl. Připomínalo to špatnou mystickou příručku, hnalo mě to sviňským krokem od nějakého literárního zpracování, tak si to zatím nechám pro sebe.

Protože tomu sám nerozumíš?

To ani ne, ten proces je srozumitelný, ale jde o zážitky nepřenosné, to důležité v nich je nesdělitelné. Nejdřív jsem to poměrně pilně zapisoval, sny si ostatně zapisuji leta letoucí. Najednou, jak ty věci dostávaly spád, viděl jsem, že to, co jsem si zapsal včera, už neplatí; jako by to bylo před deseti lety. A něco mi říkalo, to prostě nemá cenu. Všechno se radikálně promění, zkušenost to není kontinuální, jako když se učíš nebo někam směřuješ. Tady je to skokově jinam.

Kdy píšeš, ve dne, nebo v noci?

Do té doby, než mi tělo přestalo fungovat na starém principu, jsem všechno nadělal v nastavených nocích, zvlášť když byly holky malé. Teď se myšlení po setmění vysloveně děsím. Večer můžu pracovat, ale nesmím moc myslet, to mám úzkosti. Můžu tedy zpracovávat věci, které mám hotové, ale nesmím se pouštět do toho dobrodružství myšlení. A je to mnohem obtížnější: nemáš noční klid, a navíc kde ten čas při denním světle vzít, když musíš chodit do práce? Ale nějak se to daří. Potřebuji pracovat v nárazech, transech, i proto mám rozdělaných více věcí. Kdybych nic nedělal, cítil bych se ohrožený nicotou. Snažím se pracovat každý den, abych něco udělal, nezanedbatelnou sumu práce, to je samozřejmé. Ale na tom, o čem vím, že to půjde. Nemůžu si dovolit luxus sedět nad něčím, aniž by to odcejpalo. Nevidím důvod, proč bych měl psát, když ten trans nepřijde. Vždyť kvůli tomu to děláme. Abychom zapomněli na všechno, abychom byli v úžasném procesu, o němž jsem přesvědčen, že probíhá jinudy, než si myslíme.

Vraťme se k České trilogii. V každé části si bereš na paškál různé traumatizující úseky českých dějin způsobem, že si z nich děláš srandu. A to i v tom hlavním, že je to loutkohra.

Ano, to je zajímavé, že loutky jsou brané jako dehonestující médium. České dějiny jako by si říkaly o takovéto ztvárnění.

Ano, vždyť české národní obrození de facto vzniklo loutkovým divadlem.

Mystifikací o loutkáři… A taky pěkně šustilo papírem. Základní je, že spoustu věcí, na nichž jsme vystavěli národní identitu, byla umělých. Křeč malého národa: hrom a peklo na slovanských bierfestech, neexistující kroje v lunetách, rukopisy ve skříních s Žižkovými šípy… Kabaret. Já se tomu úsilí nevysmívám, ale s nepietním odstupem je úsměvné; vždyť je to vydupané s dětskou umíněností na poměrně blahosklonné monarchii. Vždyť v 19. století tady ti lidi psali, aby vůbec byla nějaká masa literatury; jela se kvantita, konspirovaly se ikony… A o co jsou ty ikony umělejší, o to víc jsme na ně háklivější. Nesahej nám na…, slyším všude. Taková ta naše sebestřednost, jak sem všichni upírají zraky, mí Pražané mi rozumějí, všichni tady byli nejradši, všichni mají na Čechy ty nejlepší vzpomínky, vyseděli důlky ve skále, my máme tu nejzajímavější historii a jsme středem Evropy… Ale když vidíš ty výstupy – to jsou postavy těch mých her, Mácha, Palacký, Němcová, ty se mi pod propiskou zkarikovaly samy. Já jen popisuji stav věcí, já si z toho legraci nedělám, už to takové legrační je, to je tak zjevné a zjevené, to je tak samo o sobě. Mně ani nepřijde, že bych to takovýmhle parodickým způsobem zpracoval, já to psal dost lehkým perem, spíš jako zápis, abych měl za tři týdny co hrát, a měl jsem pocit, že píšu evidentnosti. Říkal jsem si, že jenom stačí přiblížit k sobě postavy dějin plus to, co z nich vygenerovala naše kultura, tj. Švejky, Hurvínky atd. A stačí právě jen toto přiblížení, a už to začne jiskřit. Proč to dělají Cimrmani a spol.? Protože je to nabíledni, protože to tak prostě je.

A co si myslíš o Cimrmanech, kteří si z toho udělali živnost, ačkoli jejich revoluční étos vyprchal?

Poslední dobou jsem tam vůbec nemohl chodit, to je instituce. Chodil jsem koncem 80. let, viděl jsem téměř všechno. Někomu se zkrátka podaří se s něčím potkat, a jim se to podařilo, byla tady společenská objednávka. Oni to nepřiznávají, ale měli jasné inspirace: Mráz, Svoboda Plumlovský, Hron Metánovský, mašíbl, tahle inspirace je klíčová, to není z mé hlavy. Oni to nikdy nepřiznali, resp. se jich na to nikdo neptá, protože jsou v mainstreamu a tam se ptá na to, co je evidentní.

Příznačným pro tvou tvorbu je archaismus na různých úrovních, tj. ve slovech, větné konstrukci i žánru.

Je to stylizace, kterou už opouštím. To byla věc, na níž mě jako na handicap první upozorňoval Ivan. On mi říkal: proč jsi tak zoufale stylotvorný? Já mu říkám, já nejsem, já prostě tak píšu. Jsem samouk, naučil jsem se tak psát od lidí, co jsem četl. Ano, navenek to může působit odpudivě, člověk si řekne, ten člověk někde zamrzl, nic nového se od něj nedozvíme, ovšem zdání klame. Mně ale připadalo, že to, co zpracovávám, si tuhletu formu vyžaduje. Já jsem si pořád myslel, že píšu tak, jak se dnes píše. Mám o tom ostatně minimální přehled, a to je pro mě sebezáchovná věc. Mám radar na to, co můžu číst, aniž by mě to ohrozilo. Mám totiž pocit, že některé věci by mě mohly zastavit. Už jen tím, že bych trpěl iluzí, že už jsou napsané. Můžeš mít pocit, že jsi přesně tohle chtěl napsat, přitom bys třeba napsal něco úplně jiného. Píšu takhle i proto, že si nechci moc pouštět k tělu komunální každodennost. Styl ti jakoby vyčistí hřiště. Nebo ho vyhraní. Kdyby tam prosakovalo to, co je živé jen tím, že to musím žít, možná bych to nedokázal zpracovat. Myslím si ale, že je s tím konec a to, co píšu dnes, se od toho odpoutává. Třeba se ale zase ukáže, že ne.

Na čem děláš zrovna teď?

Na odpálení nálože, ke které jsem konečně našel roznětku. Studenou vlnu píšu o svém životě ve své hlavě. Popisuji své myšlení. Hrozná věc. Mám z toho textu úzkosti, ne že by byl depresivní, ale to psaní je hrozně obtížné z důvodu, že paralelně popisuji nástroj, který právě používám k tomuto popisu, jeho fungování a záludnosti. Je to nebezpečné v tom, že to můžeš začít sledovat a nikdy už neskončit. Úžasné, ale nejvíc vyčerpávající je, že myšlení je schopné všeho. Ty ho používáš a zároveň následuješ, popisuješ jeho proces, který se domníváš produkovat. To je Studená vlna. Nevíme o myšlení to nejdůležitější, to je mé poznání. Prošlapávám cestu chaosem, myslím si při myšlení, a zároveň ji v ten moment používám jako známou cestu k cíli, v tom je rozpor. Prošlapáváme vysokou trávu, protože pro nás je to jen nezjevená cesta.

O čem je již napsané Pastýřské dejá vu, které v Divusu vyjde napřesrok?

Je to zhruba měsíční deník muže, který má namísto paměti dejá vu. Příběh posunutého vědomí. Aby to bylo dostatečně archaické a odpuzující, abych se konfrontoval se svým kryptokatolicismem, ale zároveň abych se v tom vyžil, narazil jsem to na kopyto toho, že ten muž vězí na katolické faře. To je dnes opovrženíhodný, kýčovitý inventář. A on neví, zda je tu farářem, a snaží se rozpomenout jen na základě svého dejá vu. Religiozita je ovšem na vedlejší koleji; jde tu o problém identity. Kněžství je tu použito jako zástupná věc, je de facto institucionalizovaným lidstvím; kněz je neodpojený člověk. Muž se nerozpomíná na svůj život, ale na to, zda je autentickou bytostí v instituci, nebo institucí své karikatury. Popisuje prostor fary a kostela a ten prostor nezalidní ničím jiným než hledáním trhlin v realitě a snahou o fixaci svého dejá vu. Je to příběh rozpomínání identity v prostoru na čas.

Co tě teď čeká?

Přijde apokalypsa a vyjde Umělecká trilogie. Bude hotová na velkou zářijovou soubornou výstavu mých kolážových prací doplněných publikacemi a samizdatem, bude tam všechno, co jsem slušného udělal, chystáme s přáteli doprovodný program, po letech se spustím s muzikanty, bude loutkové představení Parkety Genia prostřednosti, scénické čtení Duchovní smrti v Benátkách a v premiéře monstrózní opus Umění kultury, v němž rozehrajeme všechny prostorové a akustické možnosti nového sídla Divusu na Vltavské, kde se bude všechno konat. Retrospektiva před začátkem nekompromisního mýcení… Bude stát hodně práce a peněz, které, jak mi bylo napsáno, nám zase nikdo nedá. Budu tedy celý na prodej, jak to leží a běží. Až s akademickým gustem. Já jsem se Ivana ptal, máte na to náladu a čas? A on mi říkal, ty musíš tu výstavu vnímat jako věc osobní a intimní. No mohl by sis na to přát lepšího člověka? On to udělá pro tebe! A já jsem říkal, dobře, já udělám tenhleten spektákl, tuhle veřejnou intimitu, tuhle vyčerpávající hanbatost, a pak už budu mít pokoj, protože buď si toho někdo všimne, anebo nevšimne, ale to už není moje věc.