S.d.Ch. V SADAŘSKÝCH ROZHOVORECH S DRAMATIKY

SaD 03/2013, KAREL KRÁL

Profesí jste hrobník a správce hřbitova. Máte svou práci rád?

Ano, když jsem od ní daleko. Rád na svou práci vzpomínám, když v ní nejsem. S vděčností vzpomínám na ta léta, kdy mi nezanášela hlavu a já se mohl věnovat jiné práci, ke které se, na rozdíl od své hrobnické obživy, cítím opravdu povolán. Navíc je moje profese stále vnímána a oceňována jako podřadná, to mě osvobozuje a umožňuje pozorovat lidské společenství z nevšední a velmi autentické perspektivy. Když ale mezi zdmi hřbitova trávím přítomný čas, vnímám už všechnu tu letitou fyzickou námahu jako křivdu, můj drahocenný čas, ve kterém bych za příznivějších okolností mohl prožívat svá umělecká dobrodružství, se ztrácí v obtížné rutině a mě se zmocňuje nepříjemná emoce, kterou trpí mstitelé a žháři.

Jako umělec jste androš, který – skryt za pseudonym S.d.Ch., tedy Sigismund de Chals – v podzemí chrlí literární díla, hraje loutkové divadlo i „bigbít“, dělá koláže… Jako byste se snažil pevné bloky oficiálního a profesionálního umění podemlít co nejmohutnějším proudem amatérského tvoření. Myslíte, že v té partizánské činnosti uspějete? 

Zcela příznačné kulturní nedorozumění. Jsem zjevný, nadzemní a odjakživa se hlásím o slovo. Strkají mě do upoceného undergroundového pytle jako všechno, s čím si nevědí rady. Nevybíravě se distancuji od každého deklarovaného spolku, natož pak od vágního zoufalství současného undergroundu a bůhví k čemu alternativy – zvláště v těchto polooficiálních strukturách působí obzvláštní blbečkové. Vše, co dělám, je samostojné, diverzita, kterou cítíte, je přidanou hodnotou, kterou jsem nepřidal já, ale patologický systém. Já nejsem ani podzemní ani kuriózní ani skrytý, myslím, píšu, skládám, lepím a hraji přesně tak, jak jsem inspirován a pověřován tím, co mě přesahuje a utváří; nevím, co je na tom amatérského, nemohu za to, že tam, kde je má přirozená a profesionální obživa, parazitují vyžírkové, naparují se akademizovaní přenašeči přežvýkané nudy a producírují manažerské duše; za tuto smutnou skutečnost opravdu nemohu, i navzdory ní zůstávám veselý a chceme-li, aby byl přítomen romantismus, dodám: ano, i po pás v hrobě, který mi zůstal. Mezitím pevné bloky toho, co jste jmenoval, podemílají se pěkně sami i beze mě, jen to s pobavením komentuji; pevné bloky produkující jen nářky a strach ze snížení další dotace; pevné bloky závislé na politicích s vkusem veksláků osmdesátých let a jimi inspirovaných byrokratických rozmarech mi tak pevnými bloky zase nepřipadají; nechci být sentimentální a vyjmenovávat, co jsem se svými přáteli bez koruny podpory udělal; nechci být zbytečně krutý. Prodávají se obrazy Pavla Vavryse a Kristiána Kodeta, knihy Michala Viewegha a Járy Rudiše, nahrávky Krajča a Malátného, divadla hrají adaptace slavných filmů jako nějaké zmrzačené biografy, biografy samolibé sociální fikce Hřebejka a Nelis, to všechno v kulturní krajině normalizačního recyklátu křižované kulturní veřejností přeučenou na fastfood, a tak je moje místo jinde; stojím v exhumační jámě po kotníky v čemsi nepopsatelném, na hlavu mi padá déšť se sněhem a umělecké kreace se zdají být nekonečně daleko, ale všechno je jak má být; tohle jsem si zvolil, už jsem uspěl tím, co jsem, i proto si dnes můžu dovolit uspět také zjevně, aniž bych se přitom musel tvářit, jako bych počůral prostěradlo; nenesu odpovědnost za vznik branží na místě uměleckých oborů a jejich neprostupnost, za ignorantství, pohodlnost a zbabělost kulturních pracovníků, které si platíme za právě opačné projevy. Chce se vám z toho všeho trochu umřít, jenže pak přijde z vyfoukané tovární haly bledý chlapík Ivan Mečl a na základě ručně šitého a bestiálně oxeroxovaného samizdatu nasype bez mrknutí oka do vydání vašich prací hromadu peněz a všechnu možnou podporu; čas od času propadám na opuštěných místech homérskému smíchu nad tím, jaké věci jsou a jak fungují; nám je vyhrazena budoucnost, s tím se musíme v obtížně definovatelné pokoře prozatím spokojit; říkám nám a myslím tím ty, kteří se mnou spolupracují stejně jako ty, kteří pracují ve mně a skrze mě. Jsem pouhým prostředníkem strhujícího a fascinujícího duchovního proudu; to jsem přijal spolu s lhostejností, co o tom kdo přiblble povýšeného říká. Umíme každé omezení proměnit v možnost, naším živlem je už dávno permanentní krize, stojíme stranou oficiální scény a vidíme, že pro samou polovičatost, kompromis a ústupek připomíná zničeného masochistu, který už neudrží ani vlastní důtky a strká nám je do rukou; proč ne, pobavit se koneckonců můžeme na každý způsob. Tohle se děje, já už jen kudy chodím, stále jen za všechny ty zázraky děkuji, nutno ale k této idyle dodat výhrůžku pro ty, kteří si už zvykli, že jim jejich hanebnosti procházejí; tohle je jiný případ, ten komu nepřiznáte místo, které mu přirozeně náleží z důvodů, které odkazují k lidskému suterénu, se promění ve vašeho vytrvalého pozorovatele a jednoho dne vám vystaví nemilosrdný účet.

Zátiší ve Slovanu je pamfletická hra ve stylu Thomase Bernharda. Vaším tématem je české divadlo. Zatímco Bernhard se zjevně zlobí nad bídnou úrovní společnosti a umění, u vás mám spíš dojem, že se psaním bavíte. Štve vás něco na českém divadle opravdu? A co? 

Dílo Thomase Bernharda způsobilo, že se při psaní bavím. To je nádherné! Takhle doslova to je, to nechme beze změn. Dlouho jsem se domníval, že iniciačním impulsem, který mě od úzkostného úsilí, se kterým jsem psal v minulosti, přivedl k lehkosti a samozřejmosti, se kterou píšu dnes, byly Bernhardovy myšlenky; pak jsem se chvíli domníval, že to byl jeho styl, abych nedávno s údivem seznal, že to byl pouhý Bernhardův rytmus, především ten románový, a ke všemu z českých překladů! Tak se věci někdy mají. Bavím se, to máte správný dojem, ale to, co mě přivede ke klávesnici, je pokaždé hněv, který si, myslím s tím Rakušanovým nezadá. Teď k tomu divadlu. Vidím a cítím to, co bych nazval televizací, jdu po chodníku a i tam, na každém rohu a na každém plakátu sázka na jistotu, kontraumělecký akt; nemohu nevidět to oslabování oboru, kam, můj ty světe, chce pořád ustupovat; nejsme tu od toho, žádný umělec tu není od toho; téměř už zhmotnělé existenční obavy divadelních činovníků vytlačující duch divadla už i z proscenia; cukání tahat do hlediště gauče; boj o diváka, který do divadla nechce; to lpění na štukovaném baráku vycpaném plyšem, ve kterém se udržuje zdání divadla prostřednictvím nešťastného inscenačního nedorozumění pod lípou z papírmašé; holírna bardů vykvetlých v normalizaci; stejné hlasy, které vzpomínají na plejády vynikajících kolegů mi nabízejí mizerné zboží, obojí z televize; zběsilé dupání po prknech přerývané těžko srozumitelným křičením, snad na důkaz toho, že divadlo žije, jinak si to vysvětlit neumím; od portálu k portálu se prohání společenská objednávka s kadidlem návštěvnosti, až pro samý kouř není vidět už ani na ty peníze a v přeneseném smyslu ani na to jeviště; podivuhodné a vskutku starožitné estétství, v jehož intencích snad už po tisící navodíme zvuky kácení ovocného sadu v divákovi pocit účasti na umělecko-intelektuální hostině a sobě pocit nadřazenosti; všechno je to jako hromadné znásilnění institucionálním divadelním fantomem v kleci, externího fundusu Mahenova divadla v Brně.

Jak byste zareagoval na tvrzení, že tradiční divadelní hra je staromódní záležitost, odsouzená k zániku podobně jako papírové noviny?

Víte, tyhle debaty jsou opravdu legrační, kabaret kolem hledání nových forem, periodické popravy starých a jejich vzrušeně diskutovaná zmrtvýchvstání. Když máte co říct, tohle tak složité není. Jsteli oživován duchem, máte v tomhle směru jednodušší život. Na ploše a ve struktuře tradiční divadelní hry můžu vyjádřit všechno, necítím žádné omezení ani vyžilost, nevím a hrozím se kým, nebo spíš čím, bych se musel stát, aby tomu tak nebylo; vždyť o co jde, je tu specificky exponovaný prostor a čas, do kterých přivádíte svoje bytostné posly; vždyť je to knížecí disciplína. Šustění velkého novinového formátu a směs vůní tiskařské barvy, kávy a čerstvě zapálené cigarety zformovaly celou novodobou evropskou civilizaci; ale je možné, že časem tento požitek zanikne jako všechno, co je rituální. Ale divadlo a drama, přestože snad mají rituální kořeny, jsou ve své šťastné podobě od rituálu dokonale emancipovány, divadlo je antipodem mše, drama antipodem misálu, to je velmi cenný výsledek dlouhého úsilí, je to velmi moderní, protože i tradiční zároveň, tohle se snažím naplňovat. Staromódní mi už přijde věčně proklamovaná modernost a novost, se kterou se vždy neomylně přišoupají skříně, ze kterých vypadají kapitální kostlivci. Myslím, že jsou odsouzeni k zániku především ti, kteří zánik pořád něčemu prorokují.

Má v dnešní době, kdy je člověk permanentně a ze všech stran atakován obrazy, zvuky a slovy, ještě umění nějakou opravdovou moc? A může mít nějakou moc a vůbec smysl literatura vydávaná v malých nákladech či párkrát zahrané loutkové divadlo? 

Umění proměnilo, zhodnotilo, povýšilo a zachránilo můj život. Znáte něco podobně mocného? Pořád se bojíme, pořád se zdráháme uvěřit, že projevený svět se odvíjí z duchovních principů, a ty jsou v nejlepším slova smyslu absolutní. Kvantita je v podstatě multiplikace, ale do naší buněčné a potažmo kosmické paměti se zapisuje jen předloha. Mnohost je marnost. Ano, jsme tvrdě zkoušeni vyprázdněností, ale to ve smyslu vaší otázky nic neznamená. Rodinka jde do velkého divadla narvaného podobnými rodinkami a po návratu z toho velkého divadla si všechny ještě pustí televizi; studentka přečte dalšího Viewegha jako další tisícovky jejích kamarádek a druhý den má nicota pré, stejně jako všechny dny předchozí. Na druhé straně lidé, kteří si najdou cestu na několik málo repríz našeho představení a k malému nákladu mé knihy, na jejichž propagaci prostředky už opravdu nemáme, zřejmě hledají něco víc, překonávají prahy, jsou aktivní, jinými slovy někam směřují, takoví lidé jsou přeci schopni něco udržet a něco nést, posunout v paměti i v čase; urozené publikum pro nás pracuje do věčnosti. Je mi rozuměno? Měli bychom raději vážně pochybovat o smyslu masové kultury, to by byl dobrý začátek jejího konce.

Myslíte při psaní hry na konkrétní divadlo a konkrétní herce?

S oblibou; konkrétní herci jsou dokonce i postavami mých her; při psaní hry je má hlava proměněna v jeviště, které si pro pestrost obměňuji a používám i vzorky z konkrétních divadel, raději ale přemýšlím, jak by má hra konkrétní divadlo a jeho herce poznamenala. Pokud se konečně pustím do psaní hry Bezcenný herec, budu v souvislosti s titulní rolí myslet hned na několik populárních hereckých osobností. Napadá mě, že jsem, jako divadelní dítě ulice, s divadlem a herci ve velmi intenzívním spojení vlastně jen skrze svou představu divadla a herců, a to vysvětluje, proč mě doposud tento nebezpečný předmět úvah nesemlel. Jinak jsem několik věcí napsal přímo pro vzácného kamaráda Lukáše Akiho Houdka, který je vyučený klaun a role Vilmy Katzovské z Apokalypsy v Praze je napsaná pro Petru Lustigovou, která, ač profesionálka, nepohrdla mými nabídkami ke sklepním nehonorovaným produkcím a dosvědčila tak, že není pouhá herečka.

Psal jste někdy hru na objednávku – a jak taková objednávka zněla? 

Napiš nám umělcům něco o nás umělcích! Umělci, a zvláště ubozí výtvarní umělci, volají ze svého nesrozumitelného ghetta po reflexi. Tedy se seberu, podívám se, jaké to tam mají a zapíšu to, oni se pak smějí, protože se domnívají, že je to o těch druhých umělcích a všichni jsme, alespoň na okamžik, ve svém zoufalství spokojeni. Jsem pro tuhle rasovinu ten nejvhodnější.

Dovedete si představit, že by vaše hry uvedlo nějaké „normální“ divadlo? A které? 

Vlastní inscenace v Dramatickém semináři Varlén mi slouží k ověření hry v jevištní zátěži, k jejímu prokrvení diváckým křestem, někdy to vede k jejímu docizelování; děláme v mimodivadelním financíprostém prostoru, co můžeme, přesto ale budou naše produkce i přes největší péči dráždivým, ale vždycky provizoriem; hledáme náhradní formy, abychom nedělali špatné divadlo. Divadlo je přeci strašné i v nejvyšších polohách; viděl jsem otřásat se hnusem intelektuály i umělce při pouhé zmínce o něm; jsem si téhle skutečnosti vědom, a proto každou svou dramatickou realizaci držím od divadla na hony daleko, také právě proto, že jsou moje divadelní hry určeny pro divadlo; to by přeci nemuselo být tak podivuhodné konstatování. Nejsem artemasochista ani tajnosnubný fantom skákající po střechách divadel, píšu hry, aby se hrály za využití všech divadelních prostředků s výjimkou akčních slev vstupenek; píšu hry nikoliv proto, abych se divadlu pomstil, ale abych ho uctil; pod vším mým dštěním proudí jen a jen bezdůvodná láska, to jste si určitě všiml, bez toho by se nikdo ničemu tak soustavně a napřeně nevěnoval. Myslím, příkladně, že by Národní mělo věnovat celou jednu sezonu uvedení všech devíti her mých tří velkých trilogií, každý měsíc jednu po třiceti reprízách, přičemž bych rád v Seanci Vyšehradské viděl Miroslava Vladyku postříkaného od hlavy až k patě černým sprejem v roli Velikého Hurvína a pokud bych měl mluvit ještě o něco seriózněji, vhodné divadlo bude přeci to, kde rozpoznají výlučný charakter mých her, pochopí, co by jim jejich uvedení mohlo přinést a pak se odváží. Uvedením takového Umění kultury nebo Apokalypsy v Praze by se přeci „normální“ divadlo mohlo proměnit v divadlo bez výhrad a přívlastků.

Máte oblíbeného dramatika a oblíbenou divadelní hru?

To byste neuhodl. Thomas Bernard, jeho Minetti a Claus Peymann a Hermann Beil na Huspeninové louce. Beilova replika: „Burgtheater jsem v zimě na vlastní pěst zavřel na čtrnáct dní a pronajal ho spolku čistokrevných psů z Floridsdorfu.“ mě naplňuje blažeností.

Jste ctitel Ladislava Klímy. Říkáte, že Klíma jako filozof předběhl svou dobu a že nyní, v době „velkého rozčarování“, se lidé začínají teprve rozpomínat na to, čím jsou, tedy „duchovními bytostmi“. Čím se podle vás toto rozpomínání projevuje? 

Právě velkým rozčarováním. Nenechme se zmást tím, že jsou projevy naší emancipace vlastně strašné a připomínají spíš opačný trend; právě tenhle fakt mě utvrzuje v tom, že se nemýlím. Část lidí se bude vždy utápět v beznaději, část bude svou naději spojovat třeba se Slavojem Žižekem v manšestrovém saku a resuscitací starého hnusného socialismu slovníkem new age, či papežem, který si namísto zlatého prstenu vybral stříbrný, ovšem třeba pochopení k touze lidí stejného pohlaví sdílet svůj svazek veřejně do své sociální výbavy pobrat nedokázal. Tenhle prostor je nutný k produkci deziluze, ale my můžeme přeci zároveň pozorovat, jak se konzum stává neurotickou disciplínou, vylehčené technologie začínají lidem připomínat cosi z jejich vlastního ustrojení a nastavení, jak v nás přijetí virtuálního světa pracuje ve smyslu rozpoznávání iluze, kterou jsme obklopeni, a obrysů bytostného handicapu, kterým jsme ve formě takzvané dědičné viny z nějakých odporných důvodů zatíženi.

Ve vaší loutkové hře Umění kultury se praví, že „Úspěch je osvojená zrůdnost.“ Co je v tom případě neúspěch?

Aha, nazývám svoje hry loutkohry už jen ze zlomyslnosti, abych potrápil herce pocitem z vyfouknutého kšeftu, a pokud bych chtěl ve zlomyslnosti pokračovat, označil bych neúspěch jako naši neosvojenou přirozenost. Někteří přátelé vnímali přehlížení mojí práce ze strany oficiální i neoficiální kultury jako sled neúspěchů a dnes hovoří o průlomu, satisfakci a podobných věcech; to chápu, ale věc se má tak, že úspěchem a satisfakcí bylo především dokončení každé velké hry napsané v čase doslova urvaném z každodennosti, namlácené do špinavé klávesnice v hřbitovním domku bez vidiny jakékoliv výraznější odezvy, doslova s lidským popelem ve vlasech, s vyčerpáním projevujícím se jako pocit tabule skla zaseknuté našikmo do mozku a její provedení ve sklepě, který někteří diváci ani nenašli a vhodném tak možná k oběšení. Řečeno bez patosu, báječně jsme se pobavili, málem umřeli, ale je čas se nadechnout vzduchu a oči naplnit světlem.

Žijeme v době tzv. ekonomické krize. Je to pro vás téma?

Jeden příběh v Comiksu na hraně existence Varlén jsem nazval Ekonomická krize jako ars moriendi, takže asi v tomto smyslu. Označení ekonomická krize mi připadá spíš jako pokus o socializaci zákonité krize korporací a institucí produkujících stále tentýž strach a stále tytéž nové formy otroctví. Životy lidí se zdají tvrdě poznamenány běsněním končícího paradigmatu, ale nechávat si ještě stále etickými monstry definovat život jako krizi mi už připadá zbytečné. Lidé jsou politikou už úplně zbídačení. Mají hlavy obsazené zamindrákovanými závisláky na moci a vlivu, jejich trapným exhibováním, lhaním a žvaněním. Dál periodicky předávají svůj vnější osud do rukou ruměných vepřových hlav nebo krysích fyziognomií, ukotvených akorát tak ve svém hypertrofovaném egu, a diví se, že je jim špatně, že cítí křivdu, že se cítí už jen ubozí, že ničemu nerozumějí, že už je baví jenom jíst, že vlastně nevědí, proč je na ulici ten barák s nápisem divadlo, jednoho dne tedy vezmou vidle a pochodně…

Tímhle bych ale nechtěl končit, nechcete se zeptat ještě na něco hezkého?

otázky své a SADu kladl Karel Král