První zkouška na padlé vrbě u Průhonic, začátek devadesátých let, soubor založený k provedení stejnojmenného melodramatu zasvěceného marnosti a inspirovaného Nietzscheovou knihou a Plastikovskými Pašijemi, podtitul Okusovači mrtvol, Coufal libreto, deklamace, Žid a S.d.Ch. zvukové plochy, melodie, Martinů, Rokosová, Stříbrná, podrobnosti na obalu dema Neslyšeli Zarathustru (1993), které po více než dvaceti letech nechal zremastrovat a vydal Erik Záviš Tóth, personální obměna, odchází Coufal, Martinů, Rokosová, Stříbrná, přichází Vokurka, Viktorínová, nový repertoár, z většiny zachycený na divoká dema, další drobnější melodramata, popěvky, hymny a hymnusy, píší a skládají vlastně všichni, romantismus a zase romantismus, plstěný zvuk, protrápení zvukem špatně znějících a nejistě či intuitivně ovládaných nástrojů, akustická kytara snímaná nalepeným mikrofonem Grundig k pořizování hlasových nahrávek, housle, flétna, bubny, domácí perkuse, trubka, koncerty ve vlastní režii bez zvukového vybavení, osada Papírna u Pyšel, Velká Chuchle, Kučeř u Zvíkova, zpěv bez mikrofonů, namísto kytarového komba zesilovač kotoučového magnetofonu, jediný tzv. oficiální koncert v hostinci U Marčanů pořádaný Perlou Moravy zdramatizovaný předčasným odchodem rozčileného frontmana byl ukončen výčepním pro nenormálnost, kulturním sítem hospodského vekskláka prošli jen blbečci z Neočekávaného dýchánku, který (tam) hraje dodnes.

A Josefovi Jindrákovi k historii hudebního uskupení NZO říká S.d.Ch. toto:

JJ: Pak vznikla kapela Neslyšeli Zarathustru Orchestra, jak to bylo, hrál jsi někde už předtím, co jsi poslouchal za muziku?

Jakub ti samozřejmě řekne, že NZO není název kapely, protože jsme se přece nijak nejmenovali. Hráli jsme pouze skladbu Neslyšeli Zarathustru. To víš, Jakub se nebojí nicoty tak jako já, který razím název NZO aspoň pro druhou fázi našeho období.
Ale od začátku: Petr Coufal (alias P. Formš) si se mnou dal kolem roku 1990-91 tajemnou schůzku U Zelené žáby a tam přinesl textové pásmo Okusovači mrtvol aneb Neslyšeli Zarathustru s tím, že je nezbytně nutné vytvořit skladbu na způsob Plastikovských Pašijí. To se nám s Jakubem nezdál problém a tak jsme vzali (on bubínek a já dětskou španělku), vylezli s Petrem na padlou vrbu u Průhonic, nechali se hned vyfotit a začali první zkoušku. Hudebně jsme si to rozdělili, část jsou Jakubovy skladby, část moje.

Před premiérou stál tu ansámbl v dnes pro mě až mýtickém, slzy do očí mi ženoucím obsazení: Petr Coufal – libreto, zpěv, Jakub Žid – zvukové plochy, bubny, zpěv, já – zvukové plochy, kytara, zpěv, Jana Rokosová (dnes Židová) – plechovky (ty jsme jí jedné mrazivé noci škodolibě zahodili), Dana Stříbrná – rytmika, Jan Martinů – housle. Dobrý bože! Po několika neuvěřitelných provedení opusu (chalupy, silvestrovský a zahradní koncert) došlo v další fázy k obměně složení i přístupu. Hráli jsme už jednotlivé skladby od drobných motivů a zlomků přes pijácké, mystické, náboženské písně, historické fresky, zvukové plochy, parodie až po nepřekonané milostné melodrama Alex. NZO byla tedy má první zkušenost společného dosahování nějakého zvukového řádu.

JJ: David Vokurka přišel až pak?

To bylo až v druhý fázi kapely, když se začalo zkoušet v Chuchli u něj ve Sklepě. To už pomalu některý lidi odpadávali – nejdříve moje dívka Danda, ta se styděla, pak se začal vytrácet Jenda a Petr Coufal odešel už od těch Marčanů…

JJ: To byl památný koncert, vem to odzačátku…

Přišel za námi nějaký Kubův známý a řekl: „My jsme Perla Moravy a hrajeme U Marčanů a není problém, abyste tam hráli s námi“. Což se nám líbilo, neboť do té doby jsme hráli jen po těch chalupách. Na koncert jsme jeli tramvají. To šlo dobře, protože jsme neměli žádnou aparaturu, já hrál na španělku do který jsem přilepil otcův mikrofon od Grundiga a to jsem měl zapojený do starýho kotoučovýho magnetofonu s malým reproduktorem, ostatní nástroje hráli akusticky. My jsme v tý době asi museli působit jako mimozemštani, já si myslel, že kombo je nějaký bicí nástroj…
Nejdříve hrála Perla Moravy a to byl už hostinský načatý, protože oni hráli takovou kakofonickou recesistickou hudbu. Pak jsme měli hrát my, na kytaru mi dali snímač na housle (poprvé jsem slyšel kytaru z beden) a nazvučili nás, ale Petr Coufal měl nějaký problém z lidma z Neočekávaného dýchánku, to byla ta třetí kapela a utíkal ze sálu a řval: „S takovejma svazáckejma debilama tady hrát nebudu, abych jim dělal šaška“. Takže jsme byli najednou bez zpěváka, tak jsem to měl odzpívat já, ale vyřešilo se to samo. Po pěti minutách přišel pingl a řekl, že jestli nebudeme hrát něco normálního, že nás vypne. My jsme volně pokračovali a on přišel po dalších dvou minutách s tím, že přestává točit pivo dokud budeme hrát, takže jsme to museli pod tlakem svalit a nastoupil Dýchánek. Když si na ně vzpomenu, dodnes se orosím, to byli vpravdě svazáci, vedl to člověk, který si nechal říkat Dylan a hráli všechno možný včetně Tučnýho. Takže jediného veřejného koncertu jsme odehráli asi jen sedm minut…

JJ: Jaký byl konec NZO?

Jednoho dne zjevili se za mými dveřmi Jakub Žid a Jana Rokosová a s vážnými tvářemi mi sdělili, že si musíme objasnit budeme-li se v NZO ubírat cestou Garáže, nebo DG 307. Jak řekli, tak udělali. Šli za DG a já?…nadlouho nikam, ale měli pravdu nakonec.
Je nutné dodat, že v té době jsem už asi nad NZO zlomil hůl, protože jsem byl líný a povrchní floutek a nejspíš mne to moc nebavilo – a to byla míra všech věcí. J+J tuhle historku popírají – ale já je mám stejně rád. Nazdar Kubo, nazdar Jano!

 

 

S dvacetiletý odstupem je pro mě Neslyšeli Zarathustru hlavně dobrodružstvím paměti. Na vytvoření a provedení stejnojmenného melodramatu zasvěceného marnosti a inspirovaného Nietzscheovou knihou a Plastikovskými Pašijemi jsme se dohodli v hostinci U Zelené Žáby na Jižním Městě a první zkoušku provedli na padlé vrbě v meandrech Botiče před Průhonicemi.
Podtitul Okusovači mrtvol míří k romantismus a zase k romantismu, ale když už ten Nietzche, tak formálně nejspíš samorostlý a volně vyložený dithyramb na doslova vybubnovaném reliéfu.
Plstěný zvuk, protrápení zvukem špatně znějících a nejistě či intuitivně ovládaných nástrojů, levná akustická španěla snímaná nalepeným mikrofonem Grundig k pořizování amatérských hlasových nahrávek, namísto kytarového komba zesilovač kotoučového magnetofonu, hlasy bez mikrofonů, neladěné housle, flétna nejspíš Aulos, bazarové kotle, činel okousaný víc než ty mrtvoly, podomácké perkuse. Všechno to jsme uvezli vlakem a vysavač na luxování kotelních blán jsme používali místní.
Koncerty ve vlastní režii za osvěžující nepřítomnosti zvukaře, osada Papírna u Pyšel, Velká Chuchle, silvestrovský koncert ve vsi Kučeři nedaleko Zvíkova, jediný tzv. oficiální koncert v hostinci U Marčanů v Praze pořádaný Perlou Moravy a zdramatizovaný předčasným odchodem rozčileného frontmana byl ukončen výčepním pro nenormálnost, kulturním sítem hospodského veksláka prošli jen blbečci z Neočekávaného dýchánku, který (tam) hraje dodnes.
Jsem potěšen, že na našich tehdejších nahrávkách neslyším nic, od čeho bych se dnes rád distancoval, naopak našel jsem něco, co bych zdůraznil. I přes nejužší inspiraci předrevolučním katolizovaným undergroundem, jsme si intuitivně vybrali téma mimokřesťanské a mimokatolické, jako chovanci monstrózního pražského sídliště jsme obstáli i před touto ideologickou nástrahou a začátkem optimistických devadesátých let drželi, navíc v oslavném modu, status beznaděje a marnosti zbavený institucionálních východisek, aby ho k našemu překvapení bezděčně našla generace, které se obě řečené kategorie naší existence už zase bezprostředně dotýkají. Jedině tím si vysvětluju vůli Erika Záviše Tótha k znovuvydání Neslyšeli Zarathustru definitivně. V intencích nietzcheovského věčného návratu.

S.d.Ch.
Letná, srpen 2014